Když windguru začal prorokovat vítr na naši sobotní soutěž, tajně
jsem doufal, že něco z pátečního silného západního větru zůstane na
sobotu. Bohužel předpovědi už jsou ve finále proklatě přesné a doufání se stává
stále naivnější. V sobotním ránu se skalní příznivci sešli většinou rovnou
přímo na kopci nad Řetovou. Létání v termice šlo v pohodě, postupně
všichni pochopili, že musí opravdu vysypat všechen balast, který měli v érech
z pátečního tréninku a pak se v mírném vánku dá nastoupat a energii
proměnit ve čtyři až šest průletů na bázi. Dopoledne jsme prožili v nadějné
náladě, že až „se to profoukne odspoda“, začneme závodit. Soutěživé typy se při
chvíli trvajícím poryvu dožadovaly začátku, ale málokdo byl schopen zaletět
deset průletů z jakkoliv velkého náletu. Trénování probíhalo takovým
tempem, že Tomáš nestačil ani zapnout svoje nové Shinto, naštěstí umělo letět
samo a zem byla po dešti měkká. Míra zase trénoval do posledního voltu a tak v poslední
zatáčce už se jeho serva odmítla spokojit s 3,1V a začala stávkovat,
přestože nadšeně mával vysílačem a pokřikoval, už mu ani nezamávala. Jeho
Pitbull je ale dobře vycvičený a tak po několika okruzích skotačivě přistál a ani nemusí k veterináři. No
není nad to mít telemetrii ...v kufru.
Dopoledne
uběhlo v přátelské špičkovací atmosféře, s houbařením, vyprávěním jak
to včera lítalo, svačiny ubývaly a vítr sice zesílil, že i břízy šuměly, jenže
chvílemi se dalo sotva letět. Všichni jsme věděli, že lepší podmínky nebudou a pokud
nezačneme soutěžit teď, budeme muset domů a tam čeká nejen práce ;-) A tak jsme
nezávazně zkusili, jak to soutěžení půjde. Nešlo ani moc o čas, ale doletět
všech deset průletů. Lokální úpravou jsme zavedli pravidlo, že každý si hází
sám, horizont jsme neměřili a mohli tak nořit až na konec louky skoro do
pšenice. První tři kola bylo otázkou prestiže doletět a nefňukat, na opravy
jsme si nehráli a vlastně to nebylo potřeba i díky často mistrovské pilotáži. Časy
se pohybovaly mezi 65 a 105 sec., což trochu dělalo problém startérovi, který
tak velká čísla těžko zpracovával. Padl i návrh, že bychom si mohli zvonit
sami, to znamená doběhnout na bázi, zazvonit si a zase zpátky, při té rychlosti
by to skoro i šlo. Bavili jsme se u toho létání náramně, vzájemně se hecovali,
většinou se přistávalo pod kopcem, tak se každý prošel a nahoru nesl víc než
jeden model. Teprve ve čtvrtém kole byly opravdu občas podmínky, že doletět
nešlo a pár oprav bylo. Soutěživé typy zjistily, že to bude asi opravdu soutěž
a začaly závodit, Radek letěl v bublince dokonce i pod minutu, čímž opět
způsobil chaos startérovi přepnutému do nadminutového modu. Nakonec jsme
přidali ještě páté kolo
a to už vítr opravdu stávkoval, sluníčko nás vyžíznilo
a tak se všichni shodli, že v hospodě bude příjemněji, než doma. Když jsem
spočítal výsledky, nestačil jsem se divit. Mimo Tomáše, kterému byl kopec
nakloněn už při neřízeném tréninkovém letu, jsme se všichni vešli do rozmezí
43b. Prostě spravedlivá svahová soutěž, kterou jsme po vyhlášení společně
zakončili na terase penzionu Mandl u dobrého jídla a pití. Jména, časy a body
najdete ve výsledkovce, ale myslím, že vítězové jsou všichni, co dokázali
prožít pohodový den na čerstvém vzduchu bez blbé nálady a handrkování o vteřiny
či body. Nakonec se ukázalo, že bodů na každého zbylo docela dost.
Díky všem za pohodový den a budeme se těšit na podzim. Richard.
Žádné komentáře:
Okomentovat