11 pilotů, 11 kol, 11° pivo z Olivětína – Podzimní metujská soutěž

Předpověď na neděli slibovala slušný JZ vítr před frontou, svah na Řetové byl posečený, tak jsme se po letní pauze ráno začali postupně sjíždět pod lesem v očekávání pěkného polétání. Po desáté hodině už vánek zesílil natolik, že se dalo tréninkově létat, postavili jsme báze a v 11h se začalo létat soutěžně. První dvě kola byla nesmělá a s několika opravami, když vítr zapomínal foukat nebo si nemohl ujasnit, z které strany to bude. První dvě kola kraloval s přehledem Dan Vltavský a zdálo se, že nová přítelkyně mu přinesla nejen svačinu, ale i štěstí. V dalších dvou kolech si vybral dobré vzduchy neúnavný vrhač Vašek Vojtíšek, kdy zaletěl nejlepší čas soutěže 41,2 a v pátém kole se dočkal tisícovky i Radek Plch, jemuž do té doby nepřál vítr a pak ani zvonění, které obětavě přivezl. V šestém kole zazářil Míra Trsek, který si spravil chuť další 41,3. Po něm i Tonda Hlavsa rozvášnil své Dingo tak, že se stopky zastavily už u 43,6. Pak opět Míra čistým letem za 45. V devátém kole se do hry vrátil Dan a svezl se za 42,6. Pak už se zatáhlo, v desátém kole se rozdíly zmenšily a s 50,1 si zapsal tisícovku Vašek. Déšť už na radaru byl docela blízko, ale přidali jsme ještě jedno kolo, kdy svoje vítězství podtrhl Dan časem 43,6. Téměř okamžitě po přistání posledního startujícího, kterým byl Michal Homola, začaly padat první kapky deště. Byla to jen malá přeprška, ukázka toho co přijde večer. Vyhlášení výsledků už proběhlo opět bez deště.

                Jak už jsem psal, první kola byla ještě na hranici podmínek a den jsme využili beze zbytku, sice došlo na pár oprav, když se zvoníkům nebo startérovi nepodařilo správně stisknout nějaké to tlačítko. Řetová spolehlivě fungovala a nálety z pravé strany byly poměrně obstojné, na bázi pak někdo měl a někdo ne, ale tak už to na svahu je. Jeden letí 41, druhý 65. Proto se létá co nejvíc kol, kdy každý chvilku tahá pilku. Celkově jsme si užili slunečný den s náznaky podzimu v pohodové atmosféře, všechny hlášky situačního humoru jsou nereprodukovatelné, ale alespoň ukázka:

„Běží jako gazela,    ...jen je hluchej jako pařez.“

„Héééle to je výtah   ...škoda, že jsem letěl, když jel zrovna dolů.“

„To bylo odvážný tím uchem točit 30cm nad zemí.    ...já měl zrovna na brýlích vosu.“

                Díky všem pilotům za pohodový den, klukům pořadatelům velký dík za 5 hodin neúnavného sezení, Zdeňkovi a Radkovi za zapůjčení zvonění. Budeme se těšit zase příští rok na společné polétání.

Richard

Výsledková listina zde

Letní dovolená na sněhu - Col de Tende 2016

Přes léto je v národním kalendáři přestávka, ale v Eurocontestovém je několik soutěží pro šťastlivce, kteří mohou trávit dovolenou se soutěžním vybavením v kufru. Jedním byl Tomáš Winkler, jehož foto z Victoria Open hovoří za vše. Společně s Mírou Trskem se pak zúčastnili Lemmoncello Cupu na hranicích Francie a Itálie. Více jsem vydoloval zde:

Francie 2016.

Už je to šest let, co jsem poprvé vyrazil o prázdninách na soutěž do Francie. Vždy jsem z toho napsal článek a tak nějak doufal, že někdo pojede s námi. Tomáš zatím nevynechal, na rozdíl ode mně. A tak jsem vlastně ani nechtěl nic psát, protože inspirace se nějak míjí účinkem. Jenomže Richard je neobytný a pořád mě bombarduje maily, abych něco napsal. Tak tady to máte:

Letos v zimě jsem se rozhodl, že pojedu jen na jednu soutěž a to na Lemoncello Cup. Moje cesta začala ve středu 13.7. 2016. V Liberci bylo krásně, 26°C. Hned za hranicemi začalo vytrvale pršet a pršelo celou cestu přes Německo i Rakousko. Ve Švýcarsku pršet přestalo a začalo sněžit! Teploměr totiž vytrvale ukazoval čím dál tím méně °C, až se zastavil na 0,5 °C. Všude bílo, zasněžený auta a dokonce začal být sníh i na silnici. Vidět Sant Moritz pod sněhem jsem si vždycky přál! Jen jsem netušil, že ho uvidím uprostřed léta!

Čtvrtek jsem měl v plánu věnovat tréninku, což se mi i povedlo. Po obědě se rozfoukal jižní vítr a skoro dvě hodiny jsem si polítal. Potom se začali trousit ostatní závodníci, tak začalo být na kopci husto.

V pátek po ranní registraci jsme se přesunuli na severní kopec a zhruba po dvanácté po vypuklo a začalo soutěžit! Foukal opravdu studený severák, takže se časy pohybovaly kolem 53s. Ten kdo letěl pod 50s měl dobrý čas. Po prvním kole se ukázalo, koho si kopec vybral. S Tomášem jsme letěli čas 55s a bylo to dobrý do té doby, než Tofu zaletěl 37s! Udělal nám z toho poctivou šestistovku. Tomáš jen poznamenal, že škrtací čas už máme a že se to bude už jen zlepšovat! Docela se nám i dařilo lítat pod 50s, takže jsme se škrábali ve startovní listině směrem vzhůru. V pátek kole jsem si ale vychutnal pořádný sračky, takže čas 61s na 47s mě opět srazilo dolů. Po pátku byl Tomáš 15. a já 20.

V sobotu se po ránu čekalo na jižním svahu až se rozfouká, ale protože severní vítr zesílil, pořadatelé se přesunuli na severní svah. Odlétaly se tři kola, a protože se mi docela dařilo, doufal jsem v malý postup ve startovní listině. Tomáš se díky neochvějnému seknutí v prvním průletu šestého kola a následných dvou kol bez vzduchu vydal ve startovní listině opačným směrem, takže po sobotě byl Tomáš 25. a já 17. Je zajímavý, že dostat se o několik příček dolů není tak těžké, jako se dostat nahoru.

Sobotní banket proběhl v přátelském duchu. Nacpat si nácek v 11 hodin večer, tak to nemá chybu! Jak by řekl Dan, do rána jsem stihl ještě tři porody!

V neděli to vypadalo, že se už lítat nebude, ale pořadatelé nakonec z kopce vymáčkli ještě další dvě kola. Kdyby tak dlouho nečekali, až po desátém průletu naberou výšku a přistanou, odlítalo by se ještě jedno kolo. V devátém kole jsme oba zaletěli průměrné časy, ale v desátém kole si Tomáš spravil chuť. Dostal mega vzduch, takže zaletěl čas 42.92s což bylo o pět sekund méně, než do té doby nejlepší čas. Nakonec z toho bylo jen 995 bodů, ale to Tomáše vyneslo na celkové 19. místo. Po mých dvou spíše podprůměrných kolech, jsem skončil na celkovém 20. místě.

Po vyhlášení výsledků a rozloučením se se stejně postiženými lidmi jako jsem já, se Tomáš vydal směrem k domovu a já pokračoval v cestě na Azurové pobřeží provoněné levandulí. Čekal mě ještě týden dovolené. 

M.Trsek.

Více foto opět u Tomáše

Vysmátá Řetová 2016

Když windguru začal prorokovat vítr na naši sobotní soutěž, tajně jsem doufal, že něco z pátečního silného západního větru zůstane na sobotu. Bohužel předpovědi už jsou ve finále proklatě přesné a doufání se stává stále naivnější. V sobotním ránu se skalní příznivci sešli většinou rovnou přímo na kopci nad Řetovou. Létání v termice šlo v pohodě, postupně všichni pochopili, že musí opravdu vysypat všechen balast, který měli v érech z pátečního tréninku a pak se v mírném vánku dá nastoupat a energii proměnit ve čtyři až šest průletů na bázi. Dopoledne jsme prožili v nadějné náladě, že až „se to profoukne odspoda“, začneme závodit. Soutěživé typy se při chvíli trvajícím poryvu dožadovaly začátku, ale málokdo byl schopen zaletět deset průletů z jakkoliv velkého náletu. Trénování probíhalo takovým tempem, že Tomáš nestačil ani zapnout svoje nové Shinto, naštěstí umělo letět samo a zem byla po dešti měkká. Míra zase trénoval do posledního voltu a tak v poslední zatáčce už se jeho serva odmítla spokojit s 3,1V a začala stávkovat, přestože nadšeně mával vysílačem a pokřikoval, už mu ani nezamávala. Jeho Pitbull je ale dobře vycvičený a tak po několika okruzích skotačivě přistál a ani nemusí k veterináři. No není nad to mít telemetrii   ...v kufru.

Dopoledne uběhlo v přátelské špičkovací atmosféře, s houbařením, vyprávěním jak to včera lítalo, svačiny ubývaly a vítr sice zesílil, že i břízy šuměly, jenže chvílemi se dalo sotva letět. Všichni jsme věděli, že lepší podmínky nebudou a pokud nezačneme soutěžit teď, budeme muset domů a tam čeká nejen práce ;-) A tak jsme nezávazně zkusili, jak to soutěžení půjde. Nešlo ani moc o čas, ale doletět všech deset průletů. Lokální úpravou jsme zavedli pravidlo, že každý si hází sám, horizont jsme neměřili a mohli tak nořit až na konec louky skoro do pšenice. První tři kola bylo otázkou prestiže doletět a nefňukat, na opravy jsme si nehráli a vlastně to nebylo potřeba i díky často mistrovské pilotáži. Časy se pohybovaly mezi 65 a 105 sec., což trochu dělalo problém startérovi, který tak velká čísla těžko zpracovával. Padl i návrh, že bychom si mohli zvonit sami, to znamená doběhnout na bázi, zazvonit si a zase zpátky, při té rychlosti by to skoro i šlo. Bavili jsme se u toho létání náramně, vzájemně se hecovali, většinou se přistávalo pod kopcem, tak se každý prošel a nahoru nesl víc než jeden model. Teprve ve čtvrtém kole byly opravdu občas podmínky, že doletět nešlo a pár oprav bylo. Soutěživé typy zjistily, že to bude asi opravdu soutěž a začaly závodit, Radek letěl v bublince dokonce i pod minutu, čímž opět způsobil chaos startérovi přepnutému do nadminutového modu. Nakonec jsme přidali ještě páté kolo

a to už vítr opravdu stávkoval, sluníčko nás vyžíznilo a tak se všichni shodli, že v hospodě bude příjemněji, než doma. Když jsem spočítal výsledky, nestačil jsem se divit. Mimo Tomáše, kterému byl kopec nakloněn už při neřízeném tréninkovém letu, jsme se všichni vešli do rozmezí 43b. Prostě spravedlivá svahová soutěž, kterou jsme po vyhlášení společně zakončili na terase penzionu Mandl u dobrého jídla a pití. Jména, časy a body najdete ve výsledkovce, ale myslím, že vítězové jsou všichni, co dokázali prožít pohodový den na čerstvém vzduchu bez blbé nálady a handrkování o vteřiny či body. Nakonec se ukázalo, že bodů na každého zbylo docela dost.

Díky všem za pohodový den a budeme se těšit na podzim. Richard.

 Výsledky 

NockAlm 2016

                Radostně jsme očekávali náš oblíbený závod v Korutanech, kam jsme byli přihlášeni všichni naši piloti, kteří se snaží bojovat o mezinárodní body za hranicemi. Bohužel předpověď deště, chladna a bezvětří náš optimismus ochladila. Dva piloti se odhlásili předem a tak jsme nemuseli řešit, jak se podělit o postele v podkroví GeigerHutte. Náš úmysl s Radkem a Tomášem vyrazit už ráno a ve čtvrtek odpoledne si ještě zalétat na místě, jsme přehodnotili a vyrazili až před polednem. Pohled na hory v mracích a dešti ve Villachu nám dal za pravdu, že nemělo cenu ráno brzo vstávat. Paní domácí Bettina nás přivítala nám dobře známým SBS (schwarzbeeren schnaps) a u piva jsme vyčkávali na druhou část výpravy Vaška s Mírou a Jirkou. Když před půlnocí dorazili, zjistili jsme, že Vašek má levou ruku v dlaze, za sebou operaci pod narkózou a vysloužil si indiánské jméno „Ten co brousil kosu“.  Tímto nenápadně upozorňujeme, že objednané modely budou mít několik týdnů zpoždění. Ohlášené zpoždění se může změnit. 

                Ráno po snídani jsme absolvovali přivítání a breefing, auty vyšplhali o 200 metrů výš na parkoviště u Walderhutte a pak ještě dalších 150m až na hřeben. První nedočkavci zkoušeli létat na severní straně, nebyla to velká hitparáda, ale šlo to, za zády jsme měli bílou stěnu mlhy. Ta se bohužel přelila i na druhou stranu a tak nastalo představení, kdy jsme měli mraky na dosah ruky, chvílemi nebylo vidět ani na bázové rozhodčí, chvílemi se zas celé údolí otevřelo a vykouklo pár paprsků. Pak se vítr otočil a jihozápadní straně se začalo objevovat údolí, až se ukázaly i okolní kopce a okolo půl třetí už bylo možné zahájit soutěžní létání bez nebezpečí, že model zmizí v mracích. Se startovním číslem tři jsem letěl hned na začátku, vzduch sice vypadal nadějně, ale po čtvrtém průletu odešel a tak jsem doklouzal, jak se dalo a tak tak dal horizont. Tolik štěstí neměl Tomáš, který ačkoliv tentokrát opravdu chtěl, tak horizont nedal a zapsal nulu. Vašek dokázal závodit (čti seknout) i se sádrou na ruce, Radkovi přišel vzduch dost mizerný a tak naše časy okolo 60 nebyly nic ke slavení, zvlášť když pár bublinářů letělo okolo 45. Mírovi se do vzduchu moc nechtělo a když dostal opravu, radostně poskakoval jako týmový kašpárek. Vítr ustal, poslední v kole Jirka čekal 23min na startu, let odklouzal, ale dvě opravy po něm se docela svezly, zvlášť Míra s časem 48 už kalkuloval, kolik bodů ho kam vynese. Oddechli jsme si, že máme první kolo za sebou a pořadatelé s požehnáním jury rozhodli o konci soutěžního dne. Vzápětí se do vzduchu nahrnulo deset modelů a všichni létali jak o život, protože vítr zesílil. Jak je vidět, pravidlo, že do 10min po zrušení soutěže začne foukat, platí i v Rakousku. Někdo by tento meteorologický fenomén měl lépe prozkoumat, viděl bych to nejméně jako námět na diplomovou práci. 

Tak pořadatel odvolal, co odvolal a nařídil pokračovat. Po prezenci jsme začali létat další kolo, díky posunu (pro větší spravedlnost) jsem letěl tentokrát až na konci. Časy byly už vyrovnanější, většinou okolo 50, Tomáš i Radek už si spravili trochu chuť, Míra u Twiggy utrhl servo, ale opět se svezl, tentokrát s Pitbullem. Kolo se dolétalo prakticky bez oprav, ale pořadatelé už v zapadajícím slunci neměli náladu na další přesvědčování. Doufali, že ve zbylých dvou dnech ještě manko doženeme. Celé odpoledne Vašek neúnavně zdravou rukou házel, na rozdíl od Fera, který po startu modelu předvedl běh do doliny s přistáním plavmo, bohužel si dost bolestivě pochroumal pravé rameno. Díky nepřítomnosti Dana a Filipa nám zbývaly steaky, tak jsme pozvali Slováky ke grilu na parkovišti, pivo bylo v potoce od rána už vychlazené, Leo z Vídně donesl hruškovici a klobásy, tak večer proběhl v přátelské atmosféře a všichni se nakrmili dosyta. Grilování je opravdu výborně zavedená tradice, jen už by konečně někdy mohlo být víc než 10°C a nefoukat. Proto jsme se setměním sjeli k chatě a šli se někteří zahřát borůvkami SBS, jiní lepit rámečky serv zdánlivě pomalulepícím vteřiňákem. Možná se na modelbazaru objeví inzerát : Vyměním vteřinové lepidlo za pětiminutový epoxy. Zn.: Nestíhám lepit.

Předpověď na sobotu slibovala dopoledne vítr, ale odpoledne už déšť. Pořadatelé neváhali, soutěžící už vůbec ne a tak jsme před devátou byli už na hřebenu. Větru bylo opravdu dost, Radek zkoušel DS, ale když se jeho reflexní plástev v horním oblouku začínala ztrácet v mlze, dal klapky a rychle bezpečně přistál. Údolí se začalo zavírat, Míra s Tomášem také v jednu chvíli vypadli z mraku jak Maverick v Topgunu a manévrováním blízko kolem hlavy rychle dostali éra na zem. Mně se to plochou vývrtkou podařilo taky, naštěstí vřes byl milosrdný. Dál už jen stručně. Čekáme v mlze. Stavíme báze. Čekáme v mlze. Létáme v díře. Kvapem přistáváme. Čekáme v mlze. Balíme éra. Čekáme v mlze. Balíme báze. V mlze už nečekáme a v deštíku jdeme do auta, do údolí, do hospody. Čekáme v hospodě. Prší. Čekáme v hospodě. Obědváme. Čekáme v hospodě. Neprší. Čekáme v hospodě. Kopec je v mracích. Čekáme v hospodě. Pořadatel jede telefonovat meteorkářům na letišti. Čekáme v hospodě. Balíme věci do auta. Čekáme v hospodě. Pořadatel nemá dobré zprávy, v neděli má být ještě hůř. Tak už nečekáme, proběhne vyhlášení výsledků a vyrážíme na cestu, v Mikulově tankujeme víno, za Brnem naftu a okolo půlnoci jsme všichni doma. Míra obsadil druhé místo, já desáté, Radek jedenácté, Jirka třinácté, Vašek patnácté, ale body se žádné nikam počítat nebudou a bylo to jen přátelské polétání s kamarády na kopci. Možná to může někoho mrzet a zdát se, že je to málo. Ale taky to byl přátelský víkend 1500m nad problémy všedního dne. Když se Vašek s Ferem loučili,

každý jednou zdravou rukou a přáli si brzké uzdravení, bylo z jejich upřímnosti vidět, jak málo stačí, aby v životě nešlo jen o body do tabulky.

Tak díky všem za pohodový víkend a zas někdy příště. Richard.

Foto opět u Tomáše  

Další pohled na víkend u Fera Ruisla