Vysmátá Řetová 2016

Když windguru začal prorokovat vítr na naši sobotní soutěž, tajně jsem doufal, že něco z pátečního silného západního větru zůstane na sobotu. Bohužel předpovědi už jsou ve finále proklatě přesné a doufání se stává stále naivnější. V sobotním ránu se skalní příznivci sešli většinou rovnou přímo na kopci nad Řetovou. Létání v termice šlo v pohodě, postupně všichni pochopili, že musí opravdu vysypat všechen balast, který měli v érech z pátečního tréninku a pak se v mírném vánku dá nastoupat a energii proměnit ve čtyři až šest průletů na bázi. Dopoledne jsme prožili v nadějné náladě, že až „se to profoukne odspoda“, začneme závodit. Soutěživé typy se při chvíli trvajícím poryvu dožadovaly začátku, ale málokdo byl schopen zaletět deset průletů z jakkoliv velkého náletu. Trénování probíhalo takovým tempem, že Tomáš nestačil ani zapnout svoje nové Shinto, naštěstí umělo letět samo a zem byla po dešti měkká. Míra zase trénoval do posledního voltu a tak v poslední zatáčce už se jeho serva odmítla spokojit s 3,1V a začala stávkovat, přestože nadšeně mával vysílačem a pokřikoval, už mu ani nezamávala. Jeho Pitbull je ale dobře vycvičený a tak po několika okruzích skotačivě přistál a ani nemusí k veterináři. No není nad to mít telemetrii   ...v kufru.

Dopoledne uběhlo v přátelské špičkovací atmosféře, s houbařením, vyprávěním jak to včera lítalo, svačiny ubývaly a vítr sice zesílil, že i břízy šuměly, jenže chvílemi se dalo sotva letět. Všichni jsme věděli, že lepší podmínky nebudou a pokud nezačneme soutěžit teď, budeme muset domů a tam čeká nejen práce ;-) A tak jsme nezávazně zkusili, jak to soutěžení půjde. Nešlo ani moc o čas, ale doletět všech deset průletů. Lokální úpravou jsme zavedli pravidlo, že každý si hází sám, horizont jsme neměřili a mohli tak nořit až na konec louky skoro do pšenice. První tři kola bylo otázkou prestiže doletět a nefňukat, na opravy jsme si nehráli a vlastně to nebylo potřeba i díky často mistrovské pilotáži. Časy se pohybovaly mezi 65 a 105 sec., což trochu dělalo problém startérovi, který tak velká čísla těžko zpracovával. Padl i návrh, že bychom si mohli zvonit sami, to znamená doběhnout na bázi, zazvonit si a zase zpátky, při té rychlosti by to skoro i šlo. Bavili jsme se u toho létání náramně, vzájemně se hecovali, většinou se přistávalo pod kopcem, tak se každý prošel a nahoru nesl víc než jeden model. Teprve ve čtvrtém kole byly opravdu občas podmínky, že doletět nešlo a pár oprav bylo. Soutěživé typy zjistily, že to bude asi opravdu soutěž a začaly závodit, Radek letěl v bublince dokonce i pod minutu, čímž opět způsobil chaos startérovi přepnutému do nadminutového modu. Nakonec jsme přidali ještě páté kolo

a to už vítr opravdu stávkoval, sluníčko nás vyžíznilo a tak se všichni shodli, že v hospodě bude příjemněji, než doma. Když jsem spočítal výsledky, nestačil jsem se divit. Mimo Tomáše, kterému byl kopec nakloněn už při neřízeném tréninkovém letu, jsme se všichni vešli do rozmezí 43b. Prostě spravedlivá svahová soutěž, kterou jsme po vyhlášení společně zakončili na terase penzionu Mandl u dobrého jídla a pití. Jména, časy a body najdete ve výsledkovce, ale myslím, že vítězové jsou všichni, co dokázali prožít pohodový den na čerstvém vzduchu bez blbé nálady a handrkování o vteřiny či body. Nakonec se ukázalo, že bodů na každého zbylo docela dost.

Díky všem za pohodový den a budeme se těšit na podzim. Richard.

 Výsledky 

NockAlm 2016

                Radostně jsme očekávali náš oblíbený závod v Korutanech, kam jsme byli přihlášeni všichni naši piloti, kteří se snaží bojovat o mezinárodní body za hranicemi. Bohužel předpověď deště, chladna a bezvětří náš optimismus ochladila. Dva piloti se odhlásili předem a tak jsme nemuseli řešit, jak se podělit o postele v podkroví GeigerHutte. Náš úmysl s Radkem a Tomášem vyrazit už ráno a ve čtvrtek odpoledne si ještě zalétat na místě, jsme přehodnotili a vyrazili až před polednem. Pohled na hory v mracích a dešti ve Villachu nám dal za pravdu, že nemělo cenu ráno brzo vstávat. Paní domácí Bettina nás přivítala nám dobře známým SBS (schwarzbeeren schnaps) a u piva jsme vyčkávali na druhou část výpravy Vaška s Mírou a Jirkou. Když před půlnocí dorazili, zjistili jsme, že Vašek má levou ruku v dlaze, za sebou operaci pod narkózou a vysloužil si indiánské jméno „Ten co brousil kosu“.  Tímto nenápadně upozorňujeme, že objednané modely budou mít několik týdnů zpoždění. Ohlášené zpoždění se může změnit. 

                Ráno po snídani jsme absolvovali přivítání a breefing, auty vyšplhali o 200 metrů výš na parkoviště u Walderhutte a pak ještě dalších 150m až na hřeben. První nedočkavci zkoušeli létat na severní straně, nebyla to velká hitparáda, ale šlo to, za zády jsme měli bílou stěnu mlhy. Ta se bohužel přelila i na druhou stranu a tak nastalo představení, kdy jsme měli mraky na dosah ruky, chvílemi nebylo vidět ani na bázové rozhodčí, chvílemi se zas celé údolí otevřelo a vykouklo pár paprsků. Pak se vítr otočil a jihozápadní straně se začalo objevovat údolí, až se ukázaly i okolní kopce a okolo půl třetí už bylo možné zahájit soutěžní létání bez nebezpečí, že model zmizí v mracích. Se startovním číslem tři jsem letěl hned na začátku, vzduch sice vypadal nadějně, ale po čtvrtém průletu odešel a tak jsem doklouzal, jak se dalo a tak tak dal horizont. Tolik štěstí neměl Tomáš, který ačkoliv tentokrát opravdu chtěl, tak horizont nedal a zapsal nulu. Vašek dokázal závodit (čti seknout) i se sádrou na ruce, Radkovi přišel vzduch dost mizerný a tak naše časy okolo 60 nebyly nic ke slavení, zvlášť když pár bublinářů letělo okolo 45. Mírovi se do vzduchu moc nechtělo a když dostal opravu, radostně poskakoval jako týmový kašpárek. Vítr ustal, poslední v kole Jirka čekal 23min na startu, let odklouzal, ale dvě opravy po něm se docela svezly, zvlášť Míra s časem 48 už kalkuloval, kolik bodů ho kam vynese. Oddechli jsme si, že máme první kolo za sebou a pořadatelé s požehnáním jury rozhodli o konci soutěžního dne. Vzápětí se do vzduchu nahrnulo deset modelů a všichni létali jak o život, protože vítr zesílil. Jak je vidět, pravidlo, že do 10min po zrušení soutěže začne foukat, platí i v Rakousku. Někdo by tento meteorologický fenomén měl lépe prozkoumat, viděl bych to nejméně jako námět na diplomovou práci. 

Tak pořadatel odvolal, co odvolal a nařídil pokračovat. Po prezenci jsme začali létat další kolo, díky posunu (pro větší spravedlnost) jsem letěl tentokrát až na konci. Časy byly už vyrovnanější, většinou okolo 50, Tomáš i Radek už si spravili trochu chuť, Míra u Twiggy utrhl servo, ale opět se svezl, tentokrát s Pitbullem. Kolo se dolétalo prakticky bez oprav, ale pořadatelé už v zapadajícím slunci neměli náladu na další přesvědčování. Doufali, že ve zbylých dvou dnech ještě manko doženeme. Celé odpoledne Vašek neúnavně zdravou rukou házel, na rozdíl od Fera, který po startu modelu předvedl běh do doliny s přistáním plavmo, bohužel si dost bolestivě pochroumal pravé rameno. Díky nepřítomnosti Dana a Filipa nám zbývaly steaky, tak jsme pozvali Slováky ke grilu na parkovišti, pivo bylo v potoce od rána už vychlazené, Leo z Vídně donesl hruškovici a klobásy, tak večer proběhl v přátelské atmosféře a všichni se nakrmili dosyta. Grilování je opravdu výborně zavedená tradice, jen už by konečně někdy mohlo být víc než 10°C a nefoukat. Proto jsme se setměním sjeli k chatě a šli se někteří zahřát borůvkami SBS, jiní lepit rámečky serv zdánlivě pomalulepícím vteřiňákem. Možná se na modelbazaru objeví inzerát : Vyměním vteřinové lepidlo za pětiminutový epoxy. Zn.: Nestíhám lepit.

Předpověď na sobotu slibovala dopoledne vítr, ale odpoledne už déšť. Pořadatelé neváhali, soutěžící už vůbec ne a tak jsme před devátou byli už na hřebenu. Větru bylo opravdu dost, Radek zkoušel DS, ale když se jeho reflexní plástev v horním oblouku začínala ztrácet v mlze, dal klapky a rychle bezpečně přistál. Údolí se začalo zavírat, Míra s Tomášem také v jednu chvíli vypadli z mraku jak Maverick v Topgunu a manévrováním blízko kolem hlavy rychle dostali éra na zem. Mně se to plochou vývrtkou podařilo taky, naštěstí vřes byl milosrdný. Dál už jen stručně. Čekáme v mlze. Stavíme báze. Čekáme v mlze. Létáme v díře. Kvapem přistáváme. Čekáme v mlze. Balíme éra. Čekáme v mlze. Balíme báze. V mlze už nečekáme a v deštíku jdeme do auta, do údolí, do hospody. Čekáme v hospodě. Prší. Čekáme v hospodě. Obědváme. Čekáme v hospodě. Neprší. Čekáme v hospodě. Kopec je v mracích. Čekáme v hospodě. Pořadatel jede telefonovat meteorkářům na letišti. Čekáme v hospodě. Balíme věci do auta. Čekáme v hospodě. Pořadatel nemá dobré zprávy, v neděli má být ještě hůř. Tak už nečekáme, proběhne vyhlášení výsledků a vyrážíme na cestu, v Mikulově tankujeme víno, za Brnem naftu a okolo půlnoci jsme všichni doma. Míra obsadil druhé místo, já desáté, Radek jedenácté, Jirka třinácté, Vašek patnácté, ale body se žádné nikam počítat nebudou a bylo to jen přátelské polétání s kamarády na kopci. Možná to může někoho mrzet a zdát se, že je to málo. Ale taky to byl přátelský víkend 1500m nad problémy všedního dne. Když se Vašek s Ferem loučili,

každý jednou zdravou rukou a přáli si brzké uzdravení, bylo z jejich upřímnosti vidět, jak málo stačí, aby v životě nešlo jen o body do tabulky.

Tak díky všem za pohodový víkend a zas někdy příště. Richard.

Foto opět u Tomáše  

Další pohled na víkend u Fera Ruisla