Radostně
jsme očekávali náš oblíbený závod v Korutanech, kam jsme byli přihlášeni
všichni naši piloti, kteří se snaží bojovat o mezinárodní body za hranicemi. Bohužel
předpověď deště, chladna a bezvětří náš optimismus ochladila. Dva piloti se
odhlásili předem a tak jsme nemuseli řešit, jak se podělit o postele v podkroví
GeigerHutte. Náš úmysl s Radkem a Tomášem vyrazit už ráno a ve čtvrtek odpoledne
si ještě zalétat na místě, jsme přehodnotili a vyrazili až před polednem. Pohled
na hory v mracích a dešti ve Villachu nám dal za pravdu, že nemělo cenu
ráno brzo vstávat. Paní domácí Bettina nás přivítala nám dobře známým SBS
(schwarzbeeren schnaps) a u piva jsme vyčkávali na druhou část výpravy Vaška s Mírou
a Jirkou. Když před půlnocí dorazili, zjistili jsme, že Vašek má levou ruku v dlaze,
za sebou operaci pod narkózou a vysloužil si indiánské jméno „Ten co brousil
kosu“. Tímto nenápadně upozorňujeme, že
objednané modely budou mít několik týdnů zpoždění. Ohlášené zpoždění se může změnit.
Ráno po
snídani jsme absolvovali přivítání a breefing, auty vyšplhali o 200 metrů výš
na parkoviště u Walderhutte a pak ještě dalších 150m až na hřeben. První
nedočkavci zkoušeli létat na severní straně, nebyla to velká hitparáda, ale šlo
to, za zády jsme měli bílou stěnu mlhy. Ta se bohužel přelila i na druhou
stranu a tak nastalo představení, kdy jsme měli mraky na dosah ruky, chvílemi
nebylo vidět ani na bázové rozhodčí, chvílemi se zas celé údolí otevřelo a
vykouklo pár paprsků. Pak se vítr otočil a jihozápadní straně se začalo
objevovat údolí, až se ukázaly i okolní kopce a okolo půl třetí už bylo možné
zahájit soutěžní létání bez nebezpečí, že model zmizí v mracích. Se startovním
číslem tři jsem letěl hned na začátku, vzduch sice vypadal nadějně, ale po
čtvrtém průletu odešel a tak jsem doklouzal, jak se dalo a tak tak dal
horizont. Tolik štěstí neměl Tomáš, který ačkoliv tentokrát opravdu chtěl, tak
horizont nedal a zapsal nulu. Vašek dokázal závodit (čti seknout) i se sádrou
na ruce, Radkovi přišel vzduch dost mizerný a tak naše časy okolo 60 nebyly nic
ke slavení, zvlášť když pár bublinářů letělo okolo 45. Mírovi se do vzduchu moc
nechtělo a když dostal opravu, radostně poskakoval jako týmový kašpárek. Vítr
ustal, poslední v kole Jirka čekal 23min na startu, let odklouzal, ale dvě
opravy po něm se docela svezly, zvlášť Míra s časem 48 už kalkuloval,
kolik bodů ho kam vynese. Oddechli jsme si, že máme první kolo za sebou a
pořadatelé s požehnáním jury rozhodli o konci soutěžního dne. Vzápětí se
do vzduchu nahrnulo deset modelů a všichni létali jak o život, protože vítr
zesílil. Jak je vidět, pravidlo, že do 10min po zrušení soutěže začne foukat, platí
i v Rakousku. Někdo by tento meteorologický fenomén měl lépe prozkoumat,
viděl bych to nejméně jako námět na diplomovou práci. 
Tak pořadatel odvolal, co
odvolal a nařídil pokračovat. Po prezenci jsme začali létat další kolo, díky
posunu (pro větší spravedlnost) jsem letěl tentokrát až na konci. Časy byly už
vyrovnanější, většinou okolo 50, Tomáš i Radek už si spravili trochu chuť, Míra
u Twiggy utrhl servo, ale opět se svezl, tentokrát s Pitbullem. Kolo se
dolétalo prakticky bez oprav, ale pořadatelé už v zapadajícím slunci
neměli náladu na další přesvědčování. Doufali, že ve zbylých dvou dnech ještě manko
doženeme. Celé odpoledne Vašek neúnavně zdravou rukou házel, na rozdíl od Fera,
který po startu modelu předvedl běh do doliny s přistáním plavmo, bohužel
si dost bolestivě pochroumal pravé rameno. Díky nepřítomnosti Dana a Filipa nám
zbývaly steaky, tak jsme pozvali Slováky ke grilu na parkovišti, pivo bylo v potoce
od rána už vychlazené, Leo z Vídně donesl hruškovici a klobásy, tak večer proběhl
v přátelské atmosféře a všichni se nakrmili dosyta. Grilování je opravdu
výborně zavedená tradice, jen už by konečně někdy mohlo být víc než 10°C a
nefoukat. Proto jsme se setměním sjeli k chatě a šli se někteří zahřát
borůvkami SBS, jiní lepit rámečky serv zdánlivě pomalulepícím vteřiňákem. Možná
se na modelbazaru objeví inzerát : Vyměním vteřinové lepidlo za pětiminutový
epoxy. Zn.: Nestíhám lepit.
Předpověď na sobotu slibovala
dopoledne vítr, ale odpoledne už déšť. Pořadatelé neváhali, soutěžící už vůbec
ne a tak jsme před devátou byli už na hřebenu. Větru bylo opravdu dost, Radek
zkoušel DS, ale když se jeho reflexní plástev v horním oblouku začínala
ztrácet v mlze, dal klapky a rychle bezpečně přistál. Údolí se začalo
zavírat, Míra s Tomášem také v jednu chvíli vypadli z mraku jak
Maverick v Topgunu a manévrováním blízko kolem hlavy rychle dostali éra na
zem. Mně se to plochou vývrtkou podařilo taky, naštěstí vřes byl milosrdný. Dál
už jen stručně. Čekáme v mlze. Stavíme báze. Čekáme v mlze. Létáme v díře.
Kvapem přistáváme. Čekáme v mlze. Balíme éra. Čekáme v mlze. Balíme
báze. V mlze už nečekáme a v deštíku jdeme do auta, do údolí, do
hospody. Čekáme v hospodě. Prší. Čekáme v hospodě. Obědváme. Čekáme v hospodě.
Neprší. Čekáme v hospodě. Kopec je v mracích. Čekáme v hospodě.
Pořadatel jede telefonovat meteorkářům na letišti. Čekáme v hospodě.
Balíme věci do auta. Čekáme v hospodě. Pořadatel nemá dobré zprávy, v neděli
má být ještě hůř. Tak už nečekáme, proběhne vyhlášení výsledků a vyrážíme na
cestu, v Mikulově tankujeme víno, za Brnem naftu a okolo půlnoci jsme
všichni doma. Míra obsadil druhé místo, já desáté, Radek jedenácté, Jirka
třinácté, Vašek patnácté, ale body se žádné nikam počítat nebudou a bylo to jen
přátelské polétání s kamarády na kopci. Možná to může někoho mrzet a zdát
se, že je to málo. Ale taky to byl přátelský víkend 1500m nad problémy všedního
dne. Když se Vašek s Ferem loučili,
každý jednou zdravou rukou a přáli si
brzké uzdravení, bylo z jejich upřímnosti vidět, jak málo stačí, aby v životě
nešlo jen o body do tabulky.
Tak díky všem za pohodový víkend
a zas někdy příště. Richard.
Foto opět u Tomáše
Další pohled na víkend u Fera Ruisla
Žádné komentáře:
Okomentovat